Velká hra
Nejnovější události na Kavkaze paradoxně souvisejí se dvěma fenomény 19 století. Jedním z nich je dlouhodobý zápas Ruska s Britským impériem, druhým je vzestup Spojených států a specifické jednání této velmoci.
Od počátku 19. století se odehrával mohutný geopolitický zápas mezi britským a ruským impériem. Velké části území mezi Britskou Indií a exotickými partiemi carského Ruska byly tvořeny bílými místy na mapě, přestože území bylo osídleno. Zároveň probíhala expanze Spojených států. Jejich území rostlo nejprve organicky, po válce s Mexikem převzaly velkou část jeho území. Vliv Spojených států dále vzrostl po skončení občanské války, cílem se po koupi Aljašky od ruského cara stala zámořská území (Kuba, Filipíny, Portoriko, Havaj). Spojené státy o ně zápasily v první řadě se skomírajícím španělským impériem.
Zahraniční politika Spojených států (a válka coby pokračování politiky jinými prostředky) se v určitých aspektech lišily od tradičního pojetí. Zatímco evropské země po staletí uzavíraly účelová, pragmatická spojenectví, Spojené státy začaly vystupovat jako místní hegemon a jednaly v podstatě na vlastní pěst. Konflikty byly zdůvodňovány ideologicky (výjimečnost Američanů, nadřazenost tzv. „Anglosaské rasy" ve válce s Mexikem; zápas o lidskou důstojnost během americké občanské války; boj ušlechtilých Kubánců s brutálními Španěly atd.) a velkou roli sehrála média (závod mediálních impérií magnátů Pulitzera a Hearsta pomáchal rozdmýchat vášně veřejnosti pro válku se Španělskem; veřejnosti bylo náhle jasné, že americká válečná loď Maine vybuchla po útoku zlých Španělů a nikoli v důsledku tehdy častého samovznícení uhlí). Američané získali španělské državy a do křesla prvního kubánského prezidenta nainstalovali kubánského exulanta, naturalizovaného amerického občana jménem Tomás Estrada Palma. Novopečený prezident nabídl Američanům k věčnému pronájmu strategicky důležitý přístav Guantánamo za 2000 zlatých dolarů ročně, v roce 1936 byla částka valorizována na 3086,65 dolarů ročně; kubánská komunistická vláda se pokouší smlouvu vypovědět a neinkasované šeky se hromadí v psacím stole Fidela Castra.
Nůž v zádech spojenců
Globální role během 20. a 21. století přiměla Spojené státy hledat spojence, respektive vytvářet sítě klientských států. Chování USA vůči těmto entitám a jejich představitelům je však zvláštní. Často se proti nim obrátí hněv Spojených států, nebo je jim odepřena v kritickém okamžiku americká pomoc, i když by se to ze strategického hlediska mohlo jevit jako kontraproduktivní.
Mapa a energetická bezpečnost, aneb My všichni jsme Gruzínci
Ropa je strategickou surovinou. Její ložiska však mají z velké části v rukou režimy, které nejsou přímo spojenci Spojených států, západoevropských a středoevropských zemí či Izraele. Rusko má navíc pod svojí kontrolou ropovody, takže v případě krize by ruské vedení mohlo „zavřít kohoutky". Situaci mají změnit ropovody Baku-Tbilisi Ceyhan a Baku-Tbilisi-Erzurum. Ázerbájdžán ani Turecko nejsou v současné době ruskými satelity a v mezilehlé Gruzii se k moci dostal v roce 2003 k moci během „revoluce růží" nynější prezident Saakašvili poté, co tento právník vystudovaný v Americe zradil svého mentora Ševarnadzeho.
Gruzínský režim je nejen důležitý pro energetickou bezpečnost Evropy a Izraele, představuje i radikální odklon od post-sovětských vazeb pohrobků SSSR na Rusko. Je logické, že Saakašviliho režim obdržel politickou, materiální či vojenskou podporu z USA, Evropy, Izraele a z některých dříve sovětských republik, které se nyní distancují od Ruska (především Ukrajina). Saakašvili zdědil rozdělenou zemi. Po krvavé občanské válce se oddělily Abcházie a Jižní Osetie (ta byla přiklepnuta Gruzii J.V. Stalinem v roce 1922, Severní Osetie je součástí Ruské federace a obyvatelé mají většinou ruské občanství). Dalším odštěpeným regionem bylo Adžarsko, které si díky autokratickému režimu Aslana Abašidzeho paradoxně vyhnulo občanské válce. Saakašvilimu se nicméně podařilo Adžarsko reintegrovat do Gruzie a dohodl se také s Ruskem na odchodu ruských „mírových sil" z adžarské základy v Batumi. Na rozdíl od Abcházie a Jižní Osetie jsou obyvatelé Adžarska národnostně prakticky totožní s většinovým obyvatelstvem Gruzie, liší se jen v náboženství.
Ruské „mírové síly" měly společně s gruzínskými dohlížet na příměří mezi centrální gruzínskou vládou a separatisty. Ruská vojska byla podezírána ze součinnosti se separatisty, gruzínská vláda naopak nevyvolávala dojem, že chce problém řešit smírem – zatímco Abcházie i Adžarsko mají autonomii i dle oficiálních gruzínských dokumentů, Jižní Osetie v Gruzii oficiálně neexistuje a vyskytuje se pod názvy Šida Kartli, resp. Samčablo, které vyjadřují gruzínskou dominanci nad regionem.
Investice do horké hlavy
Saakašvili se po úspěchu v Adžarsku rozhodl zpacifikovat také Jižní Osetii. Uchýlil se k několika válečným lstem: Invaze měla proběhnout ve stínu zahájení Olympijských her, gruzínská armáda těsně před invazí předstírala klid zbraní a proud jihoosetinských uprchlíků do Ruska tunelem v Roki měl znemožnit pozemní přesun ruské armády do Jižní Osetie, možná však gruzínské vedení s ruskou vojenskou reakcí vůbec nepočítalo a tunel se nepokusilo zablokovat.
Zdá se, že Američané i Izraelci Saakašviliho před útokem varovali. Lze očekávat, že měli informace o soustředění ruské armády kolem hranice s Gruzií a že Američané ani Izraelci nechtěli riskovat jadernou válku s Ruskem kvůli Gruzii. Považoval Saakašvili sám sebe za nepostradatelného hráče, kterého se budou Rusové bát a kterému přijdou Američané na pomoc?
Jak dlouho Saakašvili vydrží u moci? Šéf argentinské vojenské junty Galtieri vydržel u moci rok a půl po prohrané válce o Falklandy, politická kariéra Slobodana Miloševiče skončila také rok a půl po prohrané válce o Kosovo. Udrží se Saakašvili do konce roku 2009? Kdo Saakašviliho nahradí a za jakých podmínek? Saakašviliho spojenkyně a bývalá předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadze v posledních volbách nekandidovala a založila Nadaci pro demokracii a rozvoj, která nyní buduje pobočky v gruzínských regionech. Stane se z Nino Burdžanadze jakýsi Saakašvili s lidskou tváří? Nebo se dostane k moci autentická opozice, kterou doposud Saakašvili tvrdě potlačoval? Bude opozice pokračovat v konfrontaci s Ruskem, nebo se pokusí o nějakou formu soužití? Kdo bude mít v ruce kohoutky s ropou?
autor: Petr Nachtmann deník iDnesNa pridávanie komentárov musíte byť registrovaným členom a musíte byť prihlásený.
