Dnes zní téměř jako pohádka, že poměrně nedávno – ještě v roce 1999 – se světové ceny ropy pohybovaly kolem 10 dolarů za barel. Byly tehdy tak nízké, že Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) přijala rozhodnutí snížit výrazným způsobem těžební kvóty jednotlivých členských států. Protože podobných rozhodnutí učinil OPEC v minulosti celou řadu a zřídkakdy je dodržel, nevěnovaly tomuto opatření vyspělé země mnoho pozornosti.
Podcenily však fakt, že tehdejší ceny ropy na světovém trhu byly pro producenty de facto likvidační, a proto k překvapení celého světa členové kartelu tentokrát dohodu důsledně dodrželi. Současně se k dohodě zcela dobrovolně přidali další významní producenti stojící mimo kartel – Norsko, Mexiko, Omán a Rusko. Ceny se během krátké doby více než zdvojnásobily, nicméně spotřebitelské země zůstávaly klidné, protože očekávaly, že se jedná o dočasný stav. Bezelstně používaly ropu ze svých komerčních i strategických rezerv, zatímco OPEC šikovnou mediální kampaní vyvolal zdání, že je suroviny na světovém trhu nedostatek. Producentské země byly stále v klidu – nebudou přece kupovat ropu za 25 USD/barel, když nedávno byla za devět. Vyspělé země po odčerpání svých (za levný peníz pořízených) zásob skutečně nedostatek suroviny pocítily. Musely začít kupovat veškerou potřebnou ropu za světové ceny na světovém trhu a právě to udrželo cenu vysoko i v dalším období. A tak i mediální bitvu vyhrála OPEC na plné čáře. Vzestup cen ropy pokračoval však i v dalších letech a v létě 2008 se ceny přiblížily závratným, dříve nepředstavitelným 150 dolarům za barel. I současné ceny kolem 115 USD/barel jsou nominálním desetinásobkem cen roku 1999. Jsou však příčiny růstu stále tytéž?
Proč dochází k nárůstu cen surovin?
Řada domácích i zahraničních analýz, publikovaná zejména v tisku euroamerického světa, často vysvětluje vzestup cen ropy jako důsledek například bezpečnostní situace v Iráku, Íránu, teroristických útoků, výpadků rafinerií či přírodních katastrof, které čas od času zničí těžební zařízení v různých částech světa. Tyto události sice cenu ovlivňují, ale zpravidla jen krátkodobě a nemají větší vliv na celkově vzestupný trend. Mezi laickou veřejností je pak rozšířeno naivní klišé, že ropa je tak drahá kvůli nenasytnosti arabských šejků, kteří nemají pohříchu rádi západní svět. Skutečnou a zcela zásadní příčinou nárůstu cen ropy a dalších nerostných surovin na světovém trhu je ale v posledních čtyřech až pěti letech fenomén úplně jiný, totiž nastartování rozsáhlé modernizace třetího světa. Ve světě surovin došlo během posledních pár let ke zcela fatální změně. Z mnoha zemí, které byly tradičními producenty a vývozci surovin, se během několika málo let staly jejich významnými spotřebiteli, a nestaly-li se jimi dosud, pak se jimi nejpozději do pěti až deseti let dozajista stanou. Tento fakt zcela logicky vede mimo jiné k zásadním posunům v mezinárodně politických či geopolitických vztazích. Jeden příklad za všechny: V lednu 2005 se setkali ministři Číny, Japonska, Jižní Koreje a Indie, aby založili Organizaci zemí dovážejících ropu, tedy jakousi protiváhu OPEC. Ačkoliv se zatím jedná spíše o politické gesto, stojí za povšimnutí, že hlad po surovinách vede k vytváření nových aliancí nejen mezi těmi, kdo je mají, ale rovněž mezi těmi, kdo je potřebují. Není nezajímavé, že tyto koalice jsou zcela oproštěny od faktu, že sdružují státy s naprosto rozdílnými politicko-ekonomickými systémy.
Modernizace třetího světa je poměrně nový, a proto možná zatím značně podceňovaný fenomén. Zejména dynamicky se rozvíjející oblast východní a jihovýchodní Asie, která si strategicky promyšlenými kroky v sektoru nerostných surovin a energetiky přímo říká o to, aby se s ní počítalo jako s regionem, který bude udávat hospodářský běh světa v tomto století, promluví do kvantity potřebných přírodních zdrojů naprosto zásadním způsobem. Japonský hospodářský zázrak, jehož byl svět svědkem ve druhé polovině 20. století, je těmto zemím dostatečnou inspirací.
Prudký rozvoj třetího světa není zdaleka reprezentován jen překotně se rozvíjející Čínou. Zásadní modernizací prochází rovněž Indie, Indonésie či Brazílie a další státy, vesměs s populacemi v řádu stamiliónů. Nárůst spotřeby všech myslitelných komodit bezprostředně s hospodářským rozvojem souvisí. Tomu pak zcela logicky odpovídá vzestup cen, a to nejen ropy, ale naprosté většiny nerostných surovin – zemního plynu, černého uhlí, uranového koncentrátu, železných rud, neželezných kovů, drahých či strategických kovů. Naprostá většina těchto komodit je v současné době obchodována za dvoj až pětinásobné ceny oproti cenám před pěti lety. Jestliže se ceny mědi řadu let pohybovaly v rozmezí 1500 až 1800 USD/t, ceny olova kolem 500 USD/t a ceny hliníku se od hranice 1500 USD/t vzdalovaly jen nerady, dnes je na londýnské burze nabízena měď za ceny přesahující 7000 USD/t, olovo okolo 2000 USD/t a hliník nedávno pokořil hranici 3300 USD/t. Rekordních hodnot dosahují i ceny stříbra, platiny, wolframu a mnoha dalších komodit.
Každé smělé tvrzení je třeba podložit údaji. Rozsah článku neumožňuje uvést všechny argumenty, tedy alespoň namátkou:
♦ Indonésie nedávno ukončila své členství v OPECu se zdůvodněním, že již není vývozcem, ale čistým dovozcem ropy.
♦ Největší světový producent a donedávna i obrovský exportér železných rud – Čína – začal v roce 2003 poprvé dovážet železné rudy z Austrálie, protože domácí těžba prudce rostoucí spotřebě nestačí. Od ledna 2007 došlo k podobnému „přesmyku“ u černého uhlí, když se Čína stala poprvé v historii jeho čistým dovozcem.
♦ Během desetiletí 1995-2006 došlo k nárůstu spotřeby ropy v Číně zhruba o 90%, v Indii o 60% a v Indonésii o 40%. Přesto je současná výše spotřeby ve třetím světě přepočtená na obyvatele stále pouhým zlomkem spotřeby vyspělého světa. Na průměrného obyvatele Číny připadá méně než jedna desetina spotřeby ropy průměrného Američana, na Inda dokonce pouhá jedna třicetina. Měla-li by se spotřeba v těchto zemích alespoň řádově přiblížit spotřebě takzvaného vyspělého světa, znamenalo by to v případě ropy poměrně rychlé vyčerpání snadno dostupných zdrojů. Spotřeba navíc narůstá i ve vyspělých zemích: během uvedeného desetiletí došlo k jejímu růstu ve Španělsku o 40%, v Belgii o 33%, v Kanadě o 25%, v USA o 16%, v Rakousku o 14%.
♦ Negativním dopadům celosvětového nárůstu cen palivoenergetických surovin se jako jedna z mála evropských zemí vyhnula Francie, která díky silné roli jaderné energetiky šetří ročně desítky miliard eur oproti hypotetické výrobě stejného množství elektřiny ze zemního plynu a další obrovské prostředky získává vývozem přebytků elektrické energie.
♦ I když se to může z českého rybníčku zdát špatně patrné, ve světě dochází k mohutné renesanci a příklonu k jaderné energetice: nové elektrárny plánují či už staví světové velmoci – Japonsko, Čína, Indie, Rusko; řada rozvojových zemí, jejichž snaha stát se členy elitního jaderného klubu by před 10 lety působila jako science fiction – Indonésie, Vietnam, Turecko, Egypt; evropští zastánci jádra – Francie, Finsko, Švýcarsko; ale i jeho nedávní odpůrci! – Polsko, Itálie, Velká Británie)
♦ Rychle narůstá také diplomatická cena „nevěst“ s bohatým surovinovým věnem – nedivme se, že s přibývajícím počtem nápadníků poroste i mezinárodněpolitické sebevědomí surovinami hojně vybavených zemí.
Jak je na tom Česká republika?
České republice je geologickou stavbou jejího území jednou pro vždy dáno, že disponuje omezenými zdroji palivoenergetických surovin. Z těchto surovin, mezi než řadíme černé uhlí, hnědé uhlí, ropu a zemní plyn, lze hovořit o (časově omezené) soběstačnosti pouze v případě hnědého a černého uhlí, jejichž spotřebu zatím plně kryje domácí těžba. Černé uhlí je sice také dováženo z Polska, současně je však významná část domácí produkce předmětem vývozu. Diametrálně odlišná je situace v případě ropy a zemního plynu. Podíl domácí produkce ropy na spotřebě je velmi nízký – v posledních letech se jednalo zhruba o 3 až 5%, a to i přes to, že domácí těžba v posledních letech narůstala. Zbytek ropy musí Česká republika dovážet ze zahraničí a tento import značně zatěžuje saldo celého českého zahraničního obchodu. Jestliže ČR ještě v roce 2002 importovala ropu za 33 mld. Kč, v roce 2005 se při srovnatelném objemu jednalo o 68 miliard Kč, v roce 2006 již o 82,5 miliard Kč a loni o 72 miliard Kč. Údaje za první čtvrtletí roku 2008 nevypadají lépe. Ropa je dovážena tradičně z Ruska, a i když jeho podíl postupně klesá, je tato země stále dominantním, a proto strategickým partnerem. V posledních letech roste význam dovozu z Ázerbájdžánu. V menším množství je do ČR importována ropa z Kazachstánu, Sýrie, Libye a Alžírska. V případě zemního plynu je situace velmi podobná – domácí těžba dlouhodobě pokrývá pouhá jedno až dvě procenta spotřeby, veškerý ostatní zemní plyn je nutno dovážet. Více než tři čtvrtiny plynu pochází z Ruska, zbytek převážně z Norska. Razantnímu nárůstu cen byl na světovém trhu vystaven rovněž zemní plyn: zatímco v roce 2002 „utratila“ ČR za zemní plyn 34 miliard Kč, v roce 2005 se již jednalo o 46 miliard Kč a o rok později dokonce o 59 miliard Kč.
Je nutno si zoufat?
Ne zcela, respektive ne víc, než ostatní. Máme totiž v porovnání s mnoha vyspělými zeměmi jednu velkou, ne zcela doceněnou výhodu, totiž stále ještě relativně nízkou dovozní závislost na strategických palivoenergetických surovinách vstupujících do elektroenergetiky. Jinými slovy kapalná a plynná paliva, kterými ČR příliš nedisponuje, jsou u nás pro výrobu elektřiny využívána minimálně. Český bestmix pracuje s domácími zdroji hnědého uhlí, jadernou energetikou, vodními elektrárnami a postupným zaváděním obnovitelných zdrojů, jejichž role je však s ohledem na naše zeměpisně klimatické podmínky do značné míry limitovaná. Přesto je v Evropě řada zemí, které nám mohou – a také v příštích letech budou – naši situaci jen tiše závidět. Na přelomu století prosazovaná strategie některých evropských zemí, spočívající ve snaze nahradit uhlí či jádro zemním plynem, se ukázala jako problematická, což bylo mimo jiné umocněno několikerým zpochybněním bezpečnosti dodávek během sporu mezi Ruskem a Ukrajinou o ceny dodávaného plynu. Politici či politické subjekty, které toto překonané řešení nabízejí ještě v roce 2008 jako léčebnou kůru pro českou energetiku, nejsou než obchodníci s deštěm. Rozhodnutí ponechat v české energetice významnou roli jaderným elektrárnám bylo strategicky naprosto správné. Stejně jako je nyní správné roli jaderných – tedy bezemisních zdrojů – významně posílit. Kdo ještě letos nevěří, ať bedlivě sleduje světový trh s nerostnými surovinami.
autor: Mgr. Pavel Kavina, Ph.D. analytik nerastných surovinNa pridávanie komentárov musíte byť registrovaným členom a musíte byť prihlásený.
